Co jsou a kde se vzala lidská práva?

amnesty internationalKrátký přehled historie problematiky ochrany lidských práv.

 

 

 

Podstata lidských práv – přijetí Deklarace

 

Počátkem roku 1947 mělo mezinárodní společenství stále ještě před očima hrůzy druhé světové války a hledalo způsoby, jak zabránit jejich opakování. Organizace spojených národů proto ustavila osmičlennou komisi lidských práv, která měla za úkol připravit předběžnou verzi budoucí deklarace zakotvující základní lidská práva a svobody. Do čela tohoto přípravného výboru byla zvolena Eleanor Roosevelt, vdova po bývalém prezidentovi Spojených států amerických. Všeobecná deklarace lidských práv a svobod byla 10. prosince 1948 přijata všemi 52 tehdejšími členy Spojených národů. Tento den se od té doby každoročně připomíná jako Mezinárodní den lidských práv. Odezva, s jakou se Deklarace setkala po celém světě, ukazuje na to, že se nejedná pouze o politickou dohodu. Jejím prostřednictvím se zřejmě podařilo uchopit minimálně některé hodnoty lidskosti sdílené bez ohledu na naši státní příslušnost, rasu či náboženské vyznání. Úspěch je to o to větší, že se prvně v historii lidských práv obdobný dokument týká všech bez rozdílu.

 

pokračování v článku

"Přijetí Deklarace nebylo zdaleka jednoduchou záležitostí. Musely být vyřešeny mnohé sporné otázky - některé arabské státy měly například připomínky k rovnosti partnerů v manželství a vyspělé státy lobovaly proti kodifikování určitých sociálních a ekonomických práv. Než dospěli delegáti ke konečné podobě všeobecné deklarace, hlasovali takřka o každém slovu a počet jednotlivých hlasování tak přesáhl 1 400."

V úvodu Všeobecné deklarace lidských práv se prohlašuje, že práva a svobody v dokumentu obsažené se vztahují na všechny bez rozdílu, že všem náleží již od narození a že nikomu nemohou být upřena. Následné články se dělí do dvou hlavních kategorií. Ta první se skládá z občanských a politických práv (články 3 až 21) jako například právo na spravedlivý soud nebo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Jsou to vesměs práva, která jednak zajišťují člověku právo na aktivní účast na chodu společnosti a za druhé ho mají ochraňovat před svévolným zacházením státního aparátu. Druhá kategorie (články 22 až 27) pak zahrnuje ekonomická, sociální a kulturní práva, která garantují možnost osobního rozvoje a plnohodnotného zapojení do společnosti, což rozhodně není, pokud se jen trochu zamyslíme, samozřejmostí. Člověku je tak přiřčeno právo na vzdělání, odpočinek a dokonce i na práci.

 

Další lidskoprávní dokumenty

Přijetí Všeobecné deklarace však znamenalo pouze první krok na cestě, kterou mezinárodní společenství nastoupilo. Bylo nutné například ratifikovat dokument na úrovni jednotlivých států a přijmout celou řadu mezinárodních dohod, které by uvedly principy zakotvené ve Všeobecné deklaraci do praxe. Vzhledem k situaci některých skupin lidí (např. žen a dětí) přistoupily Spojené národy k přijetí dalších dokumentů, které sice ze základní deklarace vycházejí, ale podstatně ji rozšiřují a zaměřují se vždy právě na konkrétní skupiny. Tyto další deklarace jsou:

 

Práva pro každého

 

Už v názvu Všeobecná deklarace lidských práv je možné vysledovat jeden z jejích nejvýraznějších rysů, který se objevuje i v dalších úmluvách. Tímto rysem je všeobecnost lidských práv. Vůbec poprvé v historii se totiž lidé dohodli na pravidlech, která mají platit nejen teoreticky, ale i prakticky, pro všechny lidské bytosti. Tato základní myšlenka vycházela z postojů poválečné společnosti, ve které již bylo povědomí o významu rovnosti lidí poměrně pevně zakořeněno. Potřeba zapsání základních lidských práv byla posílena nejstrašnější válkou v dějinách lidstva, která stála desítky miliónů životů většinou bezbranných civilistů. Od okamžiku, kdy státy světa Deklaraci přijaly, však pochopitelně nenastal "ráj na Zemi". Její význam spočívá hlavně v tom, že lidská společnost má univerzální dokument a může usilovat o jeho naplňování. Deklarace lidstvu slouží také jako opěrný bod proti těm, kteří se z různých důvodů snaží popřít práva jiných lidí.

Stačí si například vzpomenout na chování některých fanoušků při utkáních české fotbalové extraligy, a je zřejmé, že ne všichni s rovnoprávností lidí souhlasí. Rasismus a další podobné jednoduché myšlenky se v české společnosti stále ještě těší značné podpoře. Dalším z velkých přínosů Všeobecné deklarace lidských práv je, že značnou měrou přispěla k upevnění povědomí o rovnosti všech lidí bez rozdílu. Jednoduše řečeno, už jen samotná existence Deklarace pomáhá odbourat stereotypy a předsudky.

 

Jsou lidská práva aktuální i pro nás?

 

Řada z nás si při vyslovení pojmu "lidská práva" vybaví trpící děti v Somálsku či masové popravy v Číně. Pro lidi v podobných zemích je existence zapsaných lidských práv nástrojem, který může pomoci zlepšit jejich postavení. Smutnou skutečností přitom ale je, že často právě ti nejpotřebnější nemají možnosti svá práva účinně prosazovat. Také proto se organizace jako Amnesty International snaží na porušování lidských práv po světě upozorňovat a pomáhat tak obětem bezpráví, aby byl jejich hlas slyšet.

Zkusme se ale na Deklaraci podívat také z jiné perspektivy. Zkusme si uvědomit, co přinášejí lidská práva nám - i pro nás totiž zajišťují určité životní podmínky. Všeobecná deklarace lidských práv je součástí ústav většiny takzvaně demokratických států, ať už přímo či nepřímo, a Česká republika není výjimkou. Lidská práva jsou tedy jedním ze základních principů, na kterých by měla být postavena naše společnost.
Většina obyvatel České republiky (i když stále ne všichni) má dnes zajištěné osobní a politické svobody, potraviny, vzdělání, domov, adekvátní zdravotní péči a netrpí absolutní chudobou. Většina z nás se těší tolika zdánlivě samozřejmým lidským právům, že už si jejich existenci ani neuvědomuje. Abychom si těchto práv všimli a uměli je hájit také u ostatních, můžeme se například seznamovat s problémy lidí, kteří nemají takové štěstí jako my. Na druhou stranu i v naší zemi stále dochází k očividnému porušování lidských práv - ať už jde o rasismus a netoleranci obecně nebo například o domácí násilí. Mezi situací v naší zemi a pravidly z Deklarace existují však další, už ne tak jednoznačné rozpory. Kdo má například zajišťovat Deklarací požadované právo na práci či na vzdělání? Co to znamená "právo zúčastňovat se kulturního života společnosti"? Stačí si projít Všeobecnou deklaraci lidských práv a posoudit, jak se jednotlivé články vztahují k naší současné situaci nebo k problémům, které musejí řešit naši příbuzní či přátelé.

 

 Jak chránit lidská práva?

 

Představte si, že vás uprostřed noci probudí neznámí ozbrojení muži, spoutají vás, naloží do auta a odvezou na neznámé místo. Mnoho dní vás vězní v malé místnosti, dostáváte minimum jídla, vaši věznitelé vás začnou krutě mučit. Jejich metody jsou rafinované - aby zlomili vaši psychiku, vystavují vás také předstíraným popravám. Zjistíte, že vás zajala jedna ozbrojená skupina, kterou nejsou úřady ochotny potlačit.

Příliš vykonstruované? Bohužel ne. Podobných případů se na světě každý den stanou desítky. Jakou máte šanci na přežití? Jak vám mohou vaši příbuzní a přátelé v této situaci pomoci? Mohou se obrátit na policii a úřady ve vlastní zemi. V tomto případě by asi měli malou naději na úspěch. Mohou se pokusit oslovit místní nevládní organizace na pomoc obětem bezpráví a chtít vaše zmizení zveřejnit v médiích. Pokud jste zadrženi za svůj nepohodlný názor, všem, kdo pro vás něco dělají, může hrozit podobné nebezpečí.

Existují další možnosti, jak vám pomoci. Vaši přátelé se mohou obrátit na mezinárodní organizace, jako je OSN, resp. Úřad vysokého komisaře OSN pro lidská práva. Naděje na intervenci zrovna ve váš prospěch je však malá. Stejně tak mohou požádat o pomoc některou z mezinárodních nevládních organizací zabývající se lidskými právy. Pokud některá začne na vašem případu pracovat, záleží nejen na její profesionalitě a vlivu, ale také na podpoře, kterou má její práce u světové veřejnosti.

 

Lidská práva v České republice

 

Náš stát je většinou řazen k zemím vyspělým a na porušování lidských práv je pohlíženo jako na záležitost států s diktátorskými režimy. Ve skutečnosti je u nás diskriminace každodenní realitou. Asi nejproblematičtější je přístup státních orgánů i veřejnosti k menšinám, hlavně k Rómům. Rómská menšina je diskriminována v oblasti bydlení, služeb, trhu práce, vzdělání i před soudy. Celá rómská menšina je kriminalizována a nerozlišuje se mezi jednotlivci. Zastaralý vzdělávací systém romským dětem nevyhovuje a řeší jejich problémy segregací do zvláštních škol. Rasismus přitom není jen záležitostí skinheadů. Když budeme soudit skupinu jako celek a nenajdeme v sobě dost pochopení, budeme jako extrémní rasisté, ať už máme jakkoli dlouhé vlasy.

Také porušování dětských práv je u nás běžné. Škola dává mladému člověku do života zejména vědomosti a zážitky, ale celých 40% dětí dostane ještě něco navíc - zkušenosti s šikanou. Může si pak dítě myslet něco jiného než, že násilí je prostě součást života?

Další nepříjemnou skutečností je eskalace domácího násilí. Pro celých 16% našich dospělých spoluobčanů se bezpečí rodinného kruhu mění na brutální past, ze které nelze uniknout. Okolí je však často hluché a slepé a domácí násilí považuje za soukromou věc rodiny.

Ženy jsou nejčastěji oběťmi domácího násilí a také jsou velmi často diskriminovány v zaměstnání. Dostávají za stejnou práci nižší platy než muži a jejich možný pracovní postup je často omezen hlavně tím, že jsou ženského pohlaví, nebo tím, že mají malé děti. Velmi často se setkáváme s diskriminačními inzeráty hledajícími na pozice, které mohou vykonávat ženy i muži, pouze muže (tím již předem vylučují možnost zaměstnání ženy; již méně se objevují i inzeráty diskriminující naopak muže). Přístup mužů k ženám je často přezíravý a povýšenecký a v tom je nutné hledat kořeny problému.

Lidé zdravotně postižení a senioři jsou často cílem šikany ze strany úřadů a stávají se také oběťmi surového násilí. Většinovou společností jsou přehlíženi a přetrvávají tendence odsunování těchto lidí do ústavů.

Další menšinou vystavenou bezpráví jsou osoby s odlišnou sexuální orientací. Tito lidé jsou často znevýhodněni na pracovním trhu i ve školství a nakonec i v partnerském soužití. Pozitivní je ovšem fakt, že roste počet lidí z většinové společnosti, kteří tuto menšinu tolerují.

Svoboda projevu je jednou ze základních svobod, a přesto se vyskytují snahy o její omezování i ze strany vládních orgánů.

Specifická je situace okolo lidských práv uprchlíků. Státní orgány jako by se snažily vyštvat ze země ty nejpostiženější uprchlíky, kladou nepřiměřené podmínky, které vydávají zoufalé cizince do rukou organizovaného zločinu.

Velmi sledované jsou také postupy policie. Bohužel se vyskytují případy policejní brutality jak proti svobodnému projevování názorů v případě demonstrací, tak proti příslušníkům menšin, zejména Rómům. Policisté mají rovněž často sklony k liknavosti v případě závažných trestných činů, jako jsou rasově motivované útoky nebo podněcování nenávisti.

Svá práva mají také vězni ve výkonu trestu. V praxi jsou věznice nedostatečně vybavené a přeplněné a celý systém věznění neodpovídá účelu nápravy a převýchovy pachatelů. Vyskytují se také případy bití a jiného hrubého a ponižujícího zacházení ze strany dozorců i spoluvězňů. v poslední době se začínají realizovat výukové programy pro dozorce i policisty zaměřené na prevenci násilí ve věznicích.

Kritizovaná je také situace v soudnictví, špatná je zejména vymahatelnost určitých práv.

Tradičně jsou bohužel lidská práva porušována v armádě. Vyskytují se zde případy šikany, hlavně vydírání a samoúčelné ponižování.

 

 

 
Zdroj: www.amnesty.cz
Poslední aktualizace: Simona Fialová, leden 2018

 

Kalendář akcí

Po Út St Čt So Ne
30
31
1
2
3
4
5
 
 
 
 
 
 
 
6
7
8
9
10
11
12
 
 
 
 
 
 
 
13
14
15
16
17
18
19
 
 
 
 
 
 
 
20
21
22
23
24
25
26
 
 
 
 
 
 
 
27
28
29
30
31
1
2