Rozhovor: Život au-pair v Londýně

Veronika, čtyřiadvacetiletá absolventka bakalářského studia ZČU v Plzni, se rozhodla, že vyrazí na zkušenou do Velké Británie jako au-pair. V současné době se stará o pětiletého raubíře v londýnské čtvrti Putney.

 

Ahoj Veroniko, jak to celé probíhalo, než si se dostala do Londýna, kde teď působíš jako au-pair?

Nejdříve jsem se zaregistrovala v jedné pražské agentuře. Bylo tam takové domácí prostředí, příjemní  a ochotní lidé. Bohužel jsem sháněla práci au-pair v nevhodný čas, kdy bylo hodně zájemců a málo rodin, takže i přes počáteční sliby, že mi během pár dní začnou posílat nabídky, to trvalo docela dlouho... Po pár týdnech mi nabídli jen pár rodin, takže jsem nakonec slevila z Londýna, na kterém jsem trvala, a nechala se přemluvit na Guildford, kde mají partnerskou agenturu. Jejich zástupci přijeli do Prahy a udělali s námi pohovor, aby nás lépe mohli umístit. Nakonec mi takhle jejich partnerská agentura našla místo v Londýně. Po dvou měsících jsem měla přes skype první hovor s rodinou, u které teď pracuji.

 

Jaké je dle tvého názoru postavení au-pair v britské společnosti?

Myslím, že postavení au-pair je lepší než jiných zahraničních pracovníků v obchodech, kavárnách apod., protože jsme tu přece jen jako „hosté", rodina se o nás má starat a tak nějak nás přijmout mezi sebe. U mě začátky byly úžasné, brali mě i na večeře s přáteli nebo rodinou, cítila jsem se moc dobře. Časem ale stejně někdy přijdou takové momenty, kdy se cítíš jako levná síla z Východu, i když se k tobě pořád chovají slušně a hezky. Kromě dítěte se starám i tak nějak o domácnost, respektive, dělám to, co bylo domluveno - praní, žehlení, úklid, nakupování.

 

A jaký je přístup tvé „rodiny"?

Na začátku máš tendenci dělat toho co nejvíc a být aktivní, abys udělala dobrý dojem. Ale pak se to postupně mění v takový přístup „nedělat víc, než musím, nenechat se využívat", protože vidíš, že oni si fakt snadno zvyknou, a fakt, že některé věci začnou brát jako samozřejmost, tě moc netěší.

 

Docenění/nedocenění tvé práce - jak to vidíš?

Co se týká mzdy, tak to samozřejmě není žádná vysoká částka, ale zase máš zadarmo jídlo (pokud ti stačí, co je doma, nebo si to dokážeš nějak zařídit), ubytování, a je to pohodlné. Soukromí je samozřejmě jiná věc. Musíš se naučit respektovat jiné zvyky, ať už na ně máš jakýkoliv názor. Ale je to vážně zábava - je skvělé vidět, jak to mají doma jiní lidé a uvědomit si, co se ti na tom líbí nebo nelíbí a jak to chceš pak ty.

 

Co stesk po domově?

Stesk po domově je určitě jeden z největších problémů, to je fakt těžké. Jsi v úplně cizím prostředí, ještě tady v Británii jsou ty lidé jak marťani, ovšem samozřejmě jediný „alien" jsi tady mezi nimi ty a musíš si s tím poradit.:D Člověku chybí jak různé zboží a věci, na které byl zvyklý (jídlo, pití), tak lidi, kteří mu rozumí. A není to jen o jazyku, ale hlavně o těch kulturních rozdílech. Takže si uvědomíš, jak je pro tebe důležitá rodina, kamarádi, domov, rodná země  -  je to prostě taková jistota, pevný bod, jenž ti tady chybí. Ale tím, že poznáváš nové věci a máš spoustu zážitků to samozřejmě jde a člověk si postupně zvyká ...

 

A co ti pobyt v Anglii dává?

Rozhodně jsem se naučila trpělivosti, respektu, samostatnosti, zodpovědnosti. Je to určitě škola života. :D Co se týká jazyka, je dost na tobě - já jsem tu pět měsíců a samozřejmě lépe rozumím i komunikuji, naučila jsem se dost slovíček. A Sarah, moje „šéfová", mi řekla, že v něčem zním už docela dobře britsky.

 

Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně štěstí!

 

 

Kateřina Mydlářová
Červen 2001

 

 

 

Kalendář akcí

Po Út St Čt So Ne
1
2
3
4
5
6
7
 
 
 
 
 
 
 
8
9
10
11
12
13
14
 
 
 
 
 
 
 
15
16
17
18
19
20
21
 
 
 
 
 
 
 
22
23
24
25
26
27
28
 
 
 
 
 
 
 
29
30
1
2
3
4
5